Jak na nadměrnou vzrušivost?

Nadměrnou vzrušivost neberme jako diagnózu nebo samostatný problém, ale jako popisný pojem, který označuje míru fyziologické a emoční aktivace psa v daném okamžiku. Nadměrné vzrušení se může projevovat velmi různě – od hlasitého štěkání, skákání a neklidu až po tiché, ale intenzivní fixování se na podnět, například zvěř nebo jiného psa. Právě tato variabilita je jedním z důvodů, proč je nadměrné vzrušení často špatně pochopeno a zjednodušeně vnímáno.

Jenže nadměrná vzrušivost není automaticky negativní. V mnoha pracovních nebo sportovních kontextech je určitá míra vzrušení žádoucí a dokonce nutná pro výkon. Problém nastává ve chvíli, kdy je úroveň vzrušení tak vysoká, že pes ztrácí schopnost seberegulace, soustředění a učení. V takovém stavu často přestává fungovat to, co běžně ve výcviku používáme – typicky pamlsky, slovní pochvala nebo známé cviky. Pes s vysokou mírou vzrušivosti nemusí o odměnu vůbec jevit zájem, což trenéři někdy mylně vyhodnocují jako tvrdohlavost nebo neposlušnost.

Navíc - nadměrné vzrušení nevzniká ve vakuu. Velkou roli hraje kontext a prostředí, ale také samotný člověk. Trenéři obecně upozorňují, že lidský stres, očekávání nebo tlak na výkon se velmi snadno přenáší na psa. Typickým příkladem je předváděčka nebo zkoušky, vystoupení před kamerou nebo před publikem, kdy je člověk sám ve zvýšeném napětí a nevědomě tím zvyšuje i vzrušivost psa. V tomto smyslu není práce s nadměrnou vzrušivostí pouze o regulaci psa, ale i o seberegulaci psovoda.

Není ideální nadměrnou vzrušivost potlačovat nebo za ni psa trestat. Místo toho je na místě přístup založený na analýze situací, ve kterých k vysokému vzrušení dochází. Klíčové je sledovat, co nadměrnému vzrušení předchází, jak se projevuje a jaké má důsledky. Teprve na základě tohoto pozorování lze měnit tréninkové podmínky tak, aby pes měl šanci zůstat v takové úrovni aktivace, která mu umožňuje učit se a spolupracovat.

Významnou roli hraje práce s motivací. Pozor, jídlo zde není univerzálním řešením a u psů s vysokou mírou vzrušivosti často selhává. V těchto případech je nutné hledat jiné způsoby, jak se psem pracovat – například prostřednictvím pohybu, hry nebo využitím chování, které pes přirozeně nabízí. Smyslem není psa "uklidnit za každou cenu", ale strukturovat jeho energii tak, aby byla využitelná a předvídatelná.

Leslie McDevitt, která se tomuto tématu dlouhodobě věnuje, přirovnává práci s nadměrným vzrušením k nastavování ovládacích prvků – jako jsou knoflíky a přepínače. Trenér má k dispozici řadu možností: může upravit prostředí, vzdálenost od spouštěče, délku tréninku, typ odměny nebo tempo práce. Neexistuje jedno univerzální řešení, ale spíše proces experimentování a jemného ladění, jehož cílem je naučit psa postupně zvládat vlastní vzrušení, nikoli ho ignorovat nebo potlačovat.

Nadměrná vzrušivost je přirozenou součástí chování psa a klíčem k úspěšnému výcviku je naučit se s ní pracovat vědomě a systematicky. Místo snahy psa "opravit" je třeba upravit podmínky, ve kterých se pohybuje, a dát mu nástroje k lepší regulaci. Stejně důležité je přitom i to, aby si psovod uvědomoval vlastní emoce a očekávání, protože právě ty často rozhodují o tom, zda se nadměrné vzrušení bude zvyšovat, nebo postupně dostane pod kontrolu.