Trénink vodních disciplín

Pokud se naše štěně narodilo na podzim nebo v zimě, nejspíš nemá s vodou žádné větší zkušenosti. Jsou psi, kteří se vrhají do každé louže (většina retrívrů), a jsou i tací, kteří jsou opatrnější. Oběma skupinám ale musíme pomoci načerpat jen ty kladné zkušenosti s hlubokou vodou a plaváním. I nadšence do vody si poměrně snadno zradíme, a protože chceme mít jednou parťáka na kachny anebo třeba jen psa, který rád plave, musíme trochu přemýšlet, jak vodu psovi ukázat a jak u ní pak cvičit…

Umí všichni psi plavat?

Tvrzení "Každý pes umí plavat" v zásadě není chybné. Nicméně ne každý pes chodí do vody rád a dobrovolně a ne každý pes je talentovaný plavec. Mnoho psů se vody vyloženě bojí a dokonce se vyhýbá i hrám na břehu. Na druhou stranu to neznamená, že pes, který rád plave, obecně miluje vše, co se týká vody. Mnohé "vodní krysy" sice skočí do jakéhokoli rybníka, ale za deště je ven nedostanete a koupání ve vaně se pro ně rovná týrání.

Pohyb spojený s plaváním má každý pes v krvi. Je to součást jejich instinktu přežití. Mnoho psů začne pádlovat, jakmile je někdo drží nad vodní hladinou. Existují však i psi, kteří nejsou dobrými plavci nebo nemají vodu rádi. Špatnými plavci jsou především krátkonosá plemena s těžkou stavbou těla nebo krátkýma nohama. Patří mezi ně například buldoci a basetové, tam s nácvikem plavání jen velmi opatrně, naopak plemena šlechtěná pro vodní práce (retrívři, španělé, někteří ohaři) mívají k vodě kladný vztah a bývají dobrými plavci od přírody, i zde se ale najdou výjimky potvrzující pravidlo. Většinu psů ale můžeme naučit se vody nebát a rozvíjet plavecký styl.

Začněte na mělčině

Nenuťte svého psa do hned do hluboké vody. Když psa učíte plavat, je nejlepší začít pomalu. Najděte si pro začátek mělčinu anebo třeba potok a nechte ho, aby sám určoval tempo, jak rychle se odváží do hloubky. Pozor si ze začátku dejte také na silnější proud. Mladému psu je třeba nechat trochu času, aby si na vodu zvyknul - součástí psí plavecké výuky je ukázat mu, že voda není děsivá. Při seznamování psa s vodou mu umožněte prozkoumat okolí, čuchat po břehu, ráchat se na mělčině. Nenuťte ho chodit někam, kde na to není připraven, jinak by si mohl vypěstovat nezdravý strach z vody. Pokud to jde, sundejte boty nebo nazujte holinky a vyražte do vody s ním, broďte se a povzbuzujte ho, aby šel za vámi.

Pokud váš svěřenec přichází pobytu ve vodě na chuť, zkuste zamířit do hlubší vody. Opět můžete jít s ním. Jestliže jeho první plavecké pokusy připomínají kolesový parník, tj pes hrabe předními a zadní jdou ke dnu, pomozte mu – podržte ho pod břichem, aby plaval rovně, většina psů na to rychle přijde. Nenoste psa v náručí do hloubky, nechte postup na něm. Pokud mu chcete házet aporty, vyvarujte se klacků, noste si sebou hračku nebo dummy, klacky budoucímu loveckému psu neházíme nikdy, mohlo by se nám to vymstít na zkouškách, kde by pes tahal z vody klacky místo hledání kachen nebo plavání na volné hladině.

Na co si dát pozor?

Přestože psi umí přirozeně plavat, stále existuje riziko utonutí. Riziko pro psy mohou představovat tyto faktory: tekoucí voda s neznámými proudy, v zimě prolomení tenké vrstvy ledu na vodě, věk (staří hůře pohybliví psi nebo naopak štěňata), strmé nebo kluzké břehy. Také pozor na překážky pod hladinou (větve apod), i když to jistě vypadá skvěle a je to fotogenické, raději nenecháváme psa skákat do neznámé vody s rozběhem – nechali byste to samé udělat své dítě? Pokud ne, nevystavujte riziku ani psa…

Jak na vodu připravovat budoucí lovce?

Prvotní zvykání si na vodu se neliší od štěňat a mladých psů jiných plemen, nicméně už u štěnětě si můžeme nachystat základy pro budoucí trénink vodních disciplín. Lovecké psy seznamujeme s prací na tekoucí vodě již od útlého věku, pokud nám to dovolí počasí. Úplně první věc, kterou začneme krom samotného navykání na vodu formou hry, není nic jiného než základní poslušnost: ZŮSTAŇ, SEDNI, ČEKEJ a HLEDEJ, tedy z větší části práce na sebekontrole na suchu, ovšem ve velmi rušivém prostředí, tedy blízkosti vody. Pro výcvik štěňat a mladých psů nám také pomůže vzít sebou zkušené psy, od kterých mladí chování u vody a ve vodě okoukají, že máme vždy s sebou naše zkušené psy jako dobré vzory.

Mladý pes se tak naučí, že "sedni" znamená zůstat na místě, čekat a sledovat, co se děje, trpělivě znovu a znovu čekat, a co je velmi důležité, zachovat klid, nekňučet! Pokud už máme vybudovánu důvěru ve vodu a pes plave, začneme si stavět aport z vody. Na vhodném místě se snadným vstupem pro mladého psa do vody proti proudu hodíme aport (dummy). Ideální je, když proud není tak silný, aby aport plaval pomalu. Jakmile je aport na úrovni psa, ten dostane povel, smí jít a aportovat. Tím se pomalu buduje pozornost mladého psa a zvětšují se vzdálenosti.

Jakmile je výcvik aportéra úspěšně dokončen, skládá se práce ve vodě z mnoha malých stavebních kamenů, které trénujeme jednotlivě a pak je po částech skládáme dohromady, aby tvořily ucelenou sekvenci, podobně jako puzzle. Zamysleme se nad tím, co všechno po svých psech požadujeme: čekat u nohy, dokud na ně nepřijde řada, být naprosto zticha, i když se střílí, sledovat vodní hladinu, kam spadl hozený aport/zvěř, vybíhat ideálně na povel, brát zvěř měkkou mordou, šikovně vylézt ven a nepustit u toho aport, neotřepávat se (mnoho psů aport položí, otřepe se a pak ho znivu vezme, což už je chyba), předsednutí, pouštění na povel (a pak už se mohou i oklepat).

A to je ta jednoduchá varianta, kdy pes vidí dopad aportu/zvěře. V praxi nám kachny spadnou na pevninu na druhé straně vody, uvíznou někde na břehu v kořenech stromů nebo v naplaveninách a nezřídka se také ponoří a zaštípnou do kořenů pod břehem. Teď to začíná být náročné a přesně to je pro nás a naše psy výzva a přesně to je úkol, který s našimi psy neustále trénujeme. Musíme tedy umět psy nasměrovat i na aport, který neviděli padat, prohledávat na povel rákosí a plavat na hladině a reagovat na povely dopředu a do stran…

Před zahájením výcviku na vodě je tedy nezbytné, aby měl pes spolehlivé aporty. Pokud pes přináší různé předměty a druhy zvěře na suchu, a to bez zaváhání, s dobrým úchopem, upevněným předáním a bez dalších obstrukcí, bezpečně a s dobrým uchopením, lze zahájit výcvik na vodě. Všechny tréninky je třeba absolvovat tak, aby z nich pes vyšel z pozitivní zkušeností a abychom ho neodradili od chuti pracovat ve vodě nebo dokonce od aportu - to vyžaduje citlivost. Krátké, často opakované tréninkové lekce podporují pokrok v učení. Obtížnost lekce se zvyšuje až tehdy, když je jisté, že pes pochopil a zažil si aktuální úkol!

Aport kachny z hluboké vody – hlavně v klidu

Jak tato disciplína bude vypadat na zkouškách? Ve výsledku na zkouškách sedí neuvázaný pes u nohy vůdce a s výstřelem je na hladinu vhozena kachna, pes může vyběhnout i bez povelu a musí pro ni doplavat a správně ji přinést a předat, aniž by ji po výlezu na břeh pokládal.

A jak na to? Aportování z hluboké vody je pro psa neznámé. Aby se předešlo možným chybám, přinášení se proto buduje postupně, stejně jako všechny ostatní body výcviku. Cílem je, aby pes provedl povel beze spěchu a v klidu vstoupil vody, doplaval k předmětu, uchopil ho a donesl vůdci, přesedl a odevzdal ho. Proč není úplně ideální, aby pes do vody skákal? Ano, vypadá to efektivně, hezky se na to dívá, ale – nikdy nevíme, zda pod hladinou nejsou kameny, větve nebo další předměty, které by mohly psa poranit. Takže se snažíme psa zpomalit a uklidnit, na vodu pro aport ho pouštíme až ve chvíli, kdy se uklidní a je schopen reagovat na povely, tj nevypouštíme šílícího, kňučícího psa, ale psa, který v klidu sedí / daunuje u nohy a vnímá nás i naše povely…

Pokud jsme si z předchozího výcviku jistí, že náš mladý pes nemá reakci na výstřel, posadíme si ho k noze hodíme kachnu a pomocník vystřelí – a my čekáme. Teprve po uplynutí čekací doby je náš svěřenec vyslán pro aport. Pauza mezi výstřelem a povelem je naprosto zásadní, protože kdo by je neznal, ty věčné ukňourance a štěkaly, kteří nám na lovu kachen znepříjemňují život, když zahlédnou první kachny na obzoru nebo uslyší hvízdání křídel. Až na výjimky je toto špatné chování naučené a nedědí se. První krok ke zklidnění je učiněn již tím, že svého psa naučím klidně čekat na povel k aportování. Výstřel tedy nesmí psovi nikdy nahradit povel k aportování.

Na samém začátku výcviku probíhá nácvik u břehu v mělčí vodě, můžeme si pomoci úvazem psa na stopovací vodítko. Pokud pes zvládne aport z mělčí vody, tj neřeší vběhnutí, uchopení, vyběhnutí a korektní předávku, zkoušíme házet aport dál do hloubky. Vždy postupujeme podle stejného schématu: psa si posadíme k noze, hodíme předmět (nebo ho háže pomocník), ukážeme psu směr a vyšleme ho s jasným povelem. Měníme to, jak daleko od vody stojíme, na zkouškách se nám může stát, že břeh bude příkrý a my budeme stát dál od vody, stejně jako to, že naopak budeme stát takřka u ní – vždy ale stojíme tak, aby si pes mohl po návratu při předávce před námi pohodlně sednout, nesedal si do vody nebo ze srázu.

Dbáme na to, aby se pes k vodě blížil přímo a bez jakýchkoli oklik; jakékoliv vyhýbání se netoleruje a okamžitě ho korigujeme, stejně tak jako zbytečné kňučení a vyštěkávání a jiné projevy neklidu – při aportu by nám ještě prošly, ale zadělali bychom si na problémy při dalším výcviku. Pokud pes atrapu/zvěř uchopí a přinese, pohlídáme si, aby se s aportem při vylézání na břeh neoklepával a nepokládal si ho – pokud jeví tyto tendence, uděláme ve chvíli, kdy vylézá na břeh, tři až čtyři kroky vzad. Tím svého žáka povzbudíme, aby k nám šel přišel přímo a rychle, a zvykl si na to, že se smí oklepat až po předávce.

Pokud už pes aport z hluboké vody zvládá s přehledem, zkusíme mu ho trochu ztížit tím, že například hodíme do vody kámen několik metrů od psa, který plave s aportem k vůdci nebo naopak plave teprve pro aport. Pro pracovního psa musí být samozřejmostí, že jiné podněty nesmí odvést pozornost od aktuálního úkolu. S úrovní rozptylování si hrajeme i dál, dokud pes nezvládá hození dalšího aportu nebo i kusu zvěře a nepřinese nejprve první aport, a pak až případný další, pokud ho pro něj pošleme. Budeme se nám to hodit nejen na zkouškách, kdy by pes neměl při aportu řešit vyskakující ryby, živou zvěř apod, ale hlavně v praxi, kdy nechceme, aby pes vyplivl jeden kus a šel pro druhý…

Ochota k práci na hluboké vodě

V lovecké praxi musí pes často prohledávat vodní hladinu do značné vzdálenosti, aby našel postřelenou nebo zhaslou zvěř. Proto se při zkouškách vyžaduje také hledání na hladině. Pes musí prokázat, že se nebojí vody, že umí dobře plavat a že jde ochotně do vzdálenosti 10-15 m do vody. V hluboké vodě musí hledat 2 minuty, musí být ve vodě ovladatelný a hlavně měnit směr podle pokynů vůdce.

Disciplínu můžeme u náruživých vodařů cvičit jako prosté hledání/slídění, kdy pes pracuje stejně jako na souši a reaguje na povely ke změnám směru, dávané píšťalkou. Můžeme ale také tuto disciplínu cvičit, pokud máme opatrnějšího psa, který sám od sebe na vodě neplave, jako vyslání do vody a plavání vpřed. Předpokladem pro nácvik je vodní plocha široká přibližně 10-20 metrů. Na protějším břehu musí být pás krytu, např. rákosí. Nácvik je snazší, pokud máme pomocníka, který na protějším břehu umístí aport. Ze začátku ho pes může vidět, aport se hází přesně k okraji krytu tak, aby pes viděl hod, slyšel šplouchnutí na vodní hladinu a viděl aport na ní. Bez prodlení vyšleme psa pro aport se směrovým signálem a povelem "vpřed".

Časem by pes neměl hod vidět, začneme tedy aport umisťovat dál do krytiny. V tomto kroku výcviku nejde o dohledávku, ale o to, aby byl pes v budoucnu schopen vyslání přes vodu. Postupně snižujeme vizuální a akustické nápovědy, tj pes neuvidí a neuslyší dopad aportu, už by je neměl potřebovat, protože zná povel "vpřed". Při každém tréninku začněte s lehčím tréninkovým krokem a teprve poté zvyšujte obtížnost. Podněty postupně snižujeme, dokud pes neplave na známé místo zcela bez podnětů, nenajde aport a nepřinese ho. Psa nadále podporujeme často opakovaným povelem "vpřed. Pokud aport na známém místě funguje, změníme se voda nebo místo (např. rybníky s ostrůvky). Kromě změny vody se postupně zvětšují i vzdálenosti k protějšímu břehu.

Jakmile lze psa bezpečně poslat přes otevřenou vodu, začíná hledání do daného směru, kdy předmět odhazujeme i do stran, pes se naučí, že předmět není vždy na stejném místě, ale někdy o metr dál v krytu, jindy o dva metry dál. Tímto způsobem ho začne hledat, vzdálenost vlevo a vpravo zvětšujeme a psa vyzýváme na souši naučeným směrovým signálem a gestem ruky. Pokud už umíme psa vyslat dopředu na protější břeh a tam ho směřovat do stran, přesuneme se opět k jiné vodě. V této fázi již nepotřebujeme pomocníka, aport si na protější břeh umístíme sami předem.

Posledním krokem je přesun na větší otevřenou vodní plochu. Tam si předem, aby to pes neviděl, hodíme aport, přivedeme psa a s povelem "vpřed" ho vyšleme přímo směrem k aportu. Pokud jsme vše dělali dobře, pes plave dopředu k aportu. V dalším kroku ho nebudeme vysílat přímo, ale aport hodíme dál, aby ho neviděl na první dobrou a pocvičíme i kratší otáčení do stran. Pokud psa na volné hladině dostaneme pomocí povelů vpřed a směrového hledání v podstatě kamkoliv, když aport předtím neviděl vhazovat a neví, kde je – můžeme jít na zkoušky! Právě tam totiž poprvé pes aport nenajde, bude ale usilovně a pečlivě a prostorně hledat. Při dalších trénincích pak podobné hledání, kdy tam aport opravdu nebude, zakončíme vhozením aportu, aby si pes něco přinesl a nesnižovala se chuť hledat, ve valné většině tréninků by ale aport na hladině být měl…

Nahánění v rákosí a dohledávka kachny

Dašlí disciplíny v podstatě už jsou jen variací toho, co by náš pes měl již znát z polních disciplín. nahánění v rákosí se na vodních plochách, kde je dostatek rákosí v šířce nejméně 5 m. Pes musí rákosí systematicky prohledávat v určeném prostoru, snažit se zvěř vyhledat, vypíchnout a umožnit vůdci její ulovení. Vypíchne-li zkoušený pes kachnu z rákosí, je vůdce povinen na ni vystřelit. Dohledá-li pes střelenou nebo postřelenou kachnu v rákosí a donese ji k vůdci, hodnotí se podle podaného výkonu a aport se hodnotí jako další disciplína - dohledávka pohozené kachny v rákosí). I tak ale vždy následuje právě tato disciplína, kdy rozhodčí hodí kachnu cca 5 metrů od břehu a vůdce se psem navede zhruba 50 metrů od ní, hodnotí se rychlost nalezení a předání, pokud při minulé disciplíně vůdce ulovil zvěř, výkony se průměrují.

Při tréninku navádíme psa k rákosí proti větru. Rychle mu tak dojde, že pokud bude hledat na povel a používat svůj nos, rychle najde kýžený aport. Pokud budete pomalu zvětšovat vzdálenost a posílat ho podle jeho schopností se stále slabším větrem, brzy si uvědomí, že při dostatečné vytrvalosti a používání nosu znamená "hledej ztratil" vždy úspěch. Zpočátku můžeme čas od času hodit kámen ve směru pohozeného kusu, jde ale čistě o podporu do začátku, které nahradíme povely rukou a později upustíme i od nich. Chceme přece psa, který samostatně hledá v rákosí, dokud není úspěšný nosem. Vždy cvičíme tak, že v rákosí kus opravdu je – ze začátku vhazujeme kus od psa, aby slyšel dopad, postupně, jak si je pes v terénu jistější, si kachnu do rákosí umístíme předem. Dobré je, pokud je rákosí dobře zazvěřené a pes pracuje i s pachy živé zvěře a má tak větší chuť prohledat prostor. V poslední fázi nám pomocník vhazuje aport z druhé strany prostoru opravdu až po uplynutí časového limitu, tedy 15 minut, aby pes hledal za naší podpory "ztracenou" dlouho a nakonec ji úspěšně našel. Na zkouškách pak bude hledat, pokud nebude v prostoru zvěř, naprázdno, ale dohledávka bude následovat vzápětí.

Chování na stanovišti u vody

Tato disciplína se zkouší jen na speciálních zkouškách z vodní práce (VP). Vůdci rozestaví asi 20 kroků jeden od druhého, jako při obstavené leči, psi musí být na stanovišti při vodní práci úplně klidní. Vůdce může mít psa volně odloženého nebo na vodítku. Pes odložený na vodítku dostane vždy o jeden stupeň nižší známku. Disciplína se zkouší asi 10 minut, každý vůdce vždy asi po 2 minutách loveckým způsobem vystřelí, zvěř se však nestřílí. Tady se ukáže, jak jsme cvičili sebekontrolu, kdy pes vykonává poslední povel, který dostal – zde je to de facto odložení, kdy psa odkládáme kousek od sebe a do té doby, než ho "vyzvedneme", musí v povelu vydržet. Pro nácviky potřebujeme ideálně kolegy se psy, částečně ale nacvičíme i sami, když kolem odloženého psa děláme různé opičárny, krom výstřelů můžeme házet předměty, přecházet, nechat pobíhat děti nebo jiné psy – a trvat na naprostém klidu a ten chválit a odměňovat.

Vodní disciplíny se mohou zdát jednoduché, máme-li nadšeného vodaře. Pokud ale mají připravit psa na praxi, tedy na hony nebo tahy, pak se musíme zaměřit na to, aby pes byl klidný, neznemožňoval nám lov přehnanými projevy temperamentu a uměl pracovat nosem i na naše navádění na kus, který nevidí a ani necítí…A to není zas tak jednoduchá věc, proto vodní práce a jejich trénink nepodceňujme…